Malířské plány – to je pojem, který nemá znamenat eventuální záměry nějakého malíře. Plán je zde přeložený z francouzštiny, kde znamená rovinu, a když je to třeba „au second plan“, myslí se tím rovina příčná ke směru pohledu, tedy myšlená „hloubková“ rovina před námi, v pořadí druhá.
Ach jo, to už zní složitě. Ale myslím prostě přeskok, jako když se koukáte ven z okna a povšimnete si, že je máte umýt. Z pohledu, který původně šel skrz, jste se zabrzdili na ploše skla. Oba ty dva vzájemně na sebe kolmé výklady jsou tam bez rozporu připravené, a mějme je připravené i při pohledu na obraz. Je obraz okno, nebo tabule? Malíři by to měli umět namalovat tak, aby to bylo obojí. Je to trapně jednoduché, a tak je záhadou, proč to převažující část malířské populace zjevně neumí a nedělá. (Zdá se ale, že je to vázané kulturně: ve Francii tak maluje snad každý, v Česku třeba Michael Raný – a kdo ještě?) Historicky vinu nese i fotografičnost. Pokud nejste zrovna Henri Cartier-Besson, nebo pár dalších, tak se asi těžko hledá důvod, proč takovou zbytečnost po svých záběrech chtít.
Pojem „forma“, jak jsme jej používali v našem ateliéru na AVU (a se kterým tady jistě budu brzy šachovat), je prakticky o tom samém, jen se týká jednotlivých míst v tom kterém plánu. Forma je jako formička – „na oba směry“, vypouklá i vydutá, podle toho, jak se rozhodneme ji vidět.
Malovat do konkrétního plánu, do uchopené roviny, je zvláštní malířská rozkoš: jste skutečně „tam“, v místě. Na jasných hmatatelných místech, které se ukazují do světa, a bez jakéhokoli rozporu zároveň i do vlastní hloubky.
