Co to je za blbost: kouknu a vidím, ne? Okamžitost je přece hlavní výhoda obrazu, proto se tak vytěžuje v reklamním průmyslu. Představte si, že by příjemce vaší reklamy musel čekat: v následujícím kroku mžikne ke konkurenci.
Naše bezbrannost před vizualitou je skoro fatální, „odvidět“ něco bývá skoro nemožné – jak si teda dovoluju tvrdit, že obrazy vlastně nevidíme! Jejich vzhled máme k dispozici hned, resp. jejich vzhledu jsme k dispozici hned – a je obraz snad něco jiného, než svůj vlastní vzhled?
Logikou na to třeba nepřijdeme, praxí ale jistě: dívejme se na (sebeblbější, to je tady jedno) obraz o fous déle. Ano, napřed nic, třeba i dlouho nic. Nakonec se však pohne. Něco se v něm pohne, to náš pohled se v něm pohne – výjimečně si stačíme všimnout i kam – a pak znovu, a pak do dalšího místa. Některé obrazy mají jen dvě „polohy“ (třeba mnohé podobizny, viz Rembrandtovy), a i to může být velmi silný způsob, jak přimět oko k cestování. Jiné nechají oko ve formátu „vyskákat panáka“, povinně navštívit matici nejpřitažlivějších ohnisek.
Tohle zdržení trvající zlomky sekund stačí, abychom mohli obraz považovat za ono časové médium. Bez věnování našeho vlastního žitého času obraz nežije, a my taky ne.
