Monet byl jen oko – ale, doparoma, jaké oko!
Doznám se, že mou utajovanou ambicí je, aby se řeklo: K. byl jen břicho – ale, u všech všudy, jaké břicho!
Dost o mně, a teď o břichu. Dívám se břichem – nemyslím to v nějaké nadsázce nebo metafoře, myslím to jako účinnej způsob, jak se na něco „skutečně“ podívat. Hlavně lidi jsou tak líp vidět. Vidím na nich jejich břicho. Někdy i vidím, že jejich břicho vidí, že je viděno. A občas, fakt jen výjimečně, narazím na břicho, které mě málem odmávne. No, nedám se, ale přece pak s uznáním sleduju tu postavu, občas je to typ „domovnice“, a různě překvapivě, svalovec zatím nikdy. Ale to odbočuju, zpátky k malování.
A tak i maluju břichem. Každej tah břichem doprovázím, jistím ho v jeho přítlaku, vnímavosti a zaměření, leju do něj břichem sílu.
Tak dost už! Dyť se celej život řehtám ezo hlodům, „energiím“, „léčivým obrazům“. (Ačkoli při všem popírání mě pak stejně potká nějaký citlivec, který mi významně řekne: „Já vím…“, nebo „My víme…“)
Kdybych měl odbíhat do detailů, dodám ještě, že se dívám i šlapkama, tedy chodidly. Alternuju odpich mezi bodem v přední třetině plosky nohy a patou: tak lze vygenerovat účinný impetus k přenosu síly napříč tělem až do štětin štětce.
Čili dostali jste pecku od krásy, projede vám tělem odshora dolů, a je to akorát tolik, abyste ji mohli odpinknout zpátky.
Jinak v češtině se tomu, co čem mluvím, řekne nejlíp asi „koule“, ale ženy mají mnohem mocnější právě tuhle střední oblast těla, tak říkám radši břicho než nějaká cingrlátka.
