Půjčil jsem si pojem albedo pro podstatný malířský princip, od kterého důvodně očekávám, že aktivizuje viděný svět a účinně nás do něj vtahuje.
A tak namísto toho, abychom byli v roli byť i bystrých pozorovatelů, jsme přímo, tedy i se všemi riziky – typicky s rizikem úžasu – i účastníky.
Albedo je „odražené“ světlo, které osvětlené věci vyzařují zpátky. (Celá ta věc s „odrazem světla“ se musí brát jen jako mentální pomůcka, fakticky to není žádný ping pong nějakých kuliček, fotonů. Ale pro náš účel to může vyhovovat.)
Používal jsem představu, že všechny předměty mají zrcadlový povrch, a vzájemně se tak totálně zrcadlí. Hlava se nám může zatočit už jen z prvního uvědomění, že věci s tou jednou věcí kolem dokola sousedící jsou v sobě vidět, jsou v sobě vzájemně zobrazené – a ke všem těm odrazům si přidejme ještě i efekt zrcadlového nekonečna…
Když tedy například malujeme „chardinovské“ zátiší, i tam bude něco ze závrati bohatosti, a zároveň i přímočarosti těch vztahů mezi jednotlivými kusy a tvary.
A i když zrovna nic nemalujeme, je málem „morální povinností“ malířskou vidět tohle vzájemné zobrazování věcí v každém vlastním pohledu. Od toho momentu nebudeme už nikdy žít ve světě objektů, nýbrž uprostřed vyzařujících subjektů; vyzařujících to, co do nich ze všech stran vyzářilo celé jejich okolí.
