S hrůzou hledím, jaké dreky lidi jedí. Skoro to obdivuju jako bláhovou odvahu: jít vědomě do zaručené budoucnosti, že si ucpu cévy, a budu tudíž impotentní atd. – to bezpochyby je silné rozhodnutí.
Moje dreky jsou přece jen malinko jiné. Prošel jsem však vývojem: tak třeba zpočátku, když jsem ve čtrnácti odjel na intr střední umprumky do Uherského Hradiště, jsem se nepříčetně cpal proteiny. Mamka mi tenkrát, asi někde na nádraží, koupila knížku o zdravé výživě, z dnešního pohledu o nezdravé výživě. Tu publikaci „od maminky“ jsem měl láskyplně nastudovanou, jedl jsem systematicky podle toho. Obávám se, že od té doby se tehdejší pojetí zdravé výživy obecně zvlášť nezměnilo.
Já jsem však nadále průběžně ladil konstanty i dobové výstřelky. Nejenže už víc než půl svého života, od svých 33 let, nejím maso. Když mi po úrazu hlavy přestalo chutnat, a zjistil jsem postupně, že jsem vegetarián, prožívám druhou půlku života šťastně bez pojídání živočichů. Vegetariánství má ale mnoho forem, některými jsem prošel, a doufám, že jsem se teď konečně usadil v celkem vybalancovaném stavu. Názorově už dlouhá léta závisím na nutritionfacts.org. To je „science-based“ web, dr. Michael Greger, vegetarián ovšem.
Mám několik skupin potravin, které svému a každému tělu, resp. duchu, doporučuju. Tak třeba jím polyfenoly! Piju nízko pražené kafe, z Taiwanu mám super oolong čaj, míchám si nealkalizované raw kakao. Každej den musím sníst bobule, těch zdá se není nikdy dost. Řeším to nákupem zmrazených malin a borůvek, čerstvé jsou bláznivě drahé. Na bobulích se vyžívám pochopitelně v těch barvách, ale ještě víc v oněch zrníčkách skřípajících pod zuby. Předpokládám, že jimi krmím ony záhadné kultury na zapomenutém konci tlustého střeva, které z nich dělají „short chain fatty acids“ – a aby tě ony programovaly, to prostě chceš.
Získávám barvy i z další zeleniny a z ovoce; koukám, které jsou rozpustné ve vodě, a které v tuku. Speciálně si všímám příjmu luteinu, žlutého pigmentu; žlutou papriku nebo žluté rajče si považuju o něco víc. I různé zrniny jsou dobrým zdrojem barev, tak třeba v Country Life kupuju Probio černou fazoli, tu mám v téhle věci jako ekvivalent borůvek. Anebo tamtéž černou nebo červenou rýži, mňam. K tomu všechny možné a nemožné druhy koření.
Už jsem jednou napsal na blog apoteózu zelí, resp. kapusty; to pořád platí, jím je prakticky denně.
Přidávám si do jídla pšeničné klíčky – mimo jiné i kvůli složce se strašidelným názvem spermidin.
Vůbec nejhlavnější je ovšem vláknina! – nejrůznější vlákniny, ne třeba jen ta v celozrnných moukách, počítám i vlákninu v pomeranči, v malinách, ba i v čaji nebo v kávě. Leta jsem četl o „protizánětlivých“ potravinách, dumal jsem, co to znamená – no a onou protizánětlivou složkou ve výživě je fakt právě vláknina! Teď se divím, že jsem mohl být tak blbej, tenkrát to ale pro mě bylo regulérní osvícení.
Zvykl jsem si taky většinu dne nejíst. Okno, kdy se cpu, trvává nemnoho hodin, tak asi čtyři nebo pět. Intermittent fasting je myslím trochu móda, ale už aspoň rok se mi osvědčuje. Překvapivě to nevyžaduje už žádnou zvláštní vůli, a zdá se, že i tělo to takhle vítá.
